Cesta den za dnem
Den první
Vyjeli jsme! Wintonův vlak je na cestě jako tehdy! Máme za sebou první den – a první emoce.
Historický vlak se dvěma parními lokomotivami v Praze zahoukal a Wintonovy děti mávaly těm, kdo je přišli vyprovodit jako před sedmdesáti lety. Kupodivu všude po cestě republikou čekali lidé, aby nám mohli zamávat. Věděli o nás a to hřálo. Kolem létal vrtulník s kameramany, ale ještě lepší bylo, že se o nás zajímali běžní lidé.
Během jízdy jsme se pomalu seznamovali s vlakem i mezi sebou. Někdejší malé dívky zjišťovaly, že tehdy dávno spolu seděly ve stejném kupé. Vzpomínaly na to, co bylo: Hanna Beerová, nyní Slomeová, se každého ptala, zda neví, co to bylo za nemluvně, které jí jakási neznámá maminka strčila před odjezdem do náručí. Ruth Ofnerová vyprávěla, jak při kontrole esesáci vysypávali dětem batohy a jí zničili hliníkové pouzdro na toaletní potřeby. Dagmar Šímová připomínala Ruth Hálové sedmdesát let starou scénu, jak jedna dívka držela na klíně malou sestřenici, ta se jí držela kolem krku a říkala: „Nebudu becet, nebudu becet…“
Ale Wintonovy děti si také užívaly reprízu své životní cesty. K obědu byla svíčková s brusinkami a štrůdl, odpoledne hrál dixieland. Dvě dámy oslavily dokonce narozeniny, dostaly květiny a všichni jim zazpívali Happy Birthday.
Večer vlak dorazil do Norimberku, což je první zastávka na cestě. Ve středu pokračujeme dál.
Den druhý
Zpráva dne: Hanna Slomeová našla „své“ dítě! Psali jsme o tom včera – každému vyprávěla, jak jí tehdy nějaká maminka před odjezdem z Prahy malou holčičku, aby ji po cestě opatrovala. Strašně toužila vědět, kdo to byl. Dneska se setkaly. Z holčičky je už dávno babička a má sebou vnučku, která to celé popsala v deníku, který najdete v rubrice Přání a pocity. Je skvělé, že tenhle Wintonův vlak umožnil, aby se lidé po sedmdesáti letech zase našli!
Jinak to byl dlouhý den. Z hotelu jsme odcházeli v šest ráno. Přejeli jsme skoro celé Německo, ale trvalo nám to asi deset hodin. Mimochodem, stejnou trasu ujede podle jízdního řádu současný rychlík za čtyři a půl hodiny. Ale v tom našem historickém vlaku to bylo příjemnější. Udělali jsme po cestě dvě skoro hodinové zastávky, protože lokomotiva musela načerpat vodu. Projížděli jsme údolím Rýna, kde byla jedna ze zastávek. Měli jsme nádherný výhled na hrady, které se tyčí nad řekou. Pak jsme zastavili přímo na břehu a fotili se všichni společně. Nakonec jsme kvůli filmařům zpívali českou hymnu. Třikrát.
Přes den se ve vlaku pospávalo trochu víc než včera (to ranní vstávání), ale po obědě opět hrál dixieland. Už nebylo vedro jako včera, takže jsme do Kolína dorazili odpočinutí a večer jsme jeli na večeři do místní synagogy. Zítra jedeme do Holandska, kde nasedneme na trajekt – a před námi bude stará dobrá Anglie!
Den třetí
Kontinent máme skoro za námi. Dopoledne jsme přejeli z Německa do Holandska. Ani jsme to nezaznamenali, ovšem před sedmdesáti lety to byl pro Wintonovy děti ostrý střih: příjezd z temnoty do země krále Miroslava. Z nepřátelského Německa se octli v zemi, kde se na ně muži v uniformách usmívali a chovali se mile. Poprvé za celou cestu tam děti otevřely okna. Napětí z nich spadlo. Byly ve svobodném světě! Hodně se také vzpomínalo na to, jak v Holandsku dostaly kakao a bílý chleba. Protože ho viděly a jedly poprvé v životě, přišel jim odporný asi jako vata. Většinou ho vyhodily. Ale kakao si chválí pořád.
Včera jsme se rozloučili s naším parním vlakem. Vrací se. A také s našimi maďarskými kuchaři a číšníky. Byli skvělí, vtipní a jídlo bylo vynikající. Zvláště Andráš byl výborný bavič, nakonec dokonce i tančil při dixielandu.
Vlak nás vyložil v holandském přístavu Hoek van Holland, odkud večer vyrážíme trajektem směr Anglie. Docela to tady fouká, pisateli těchto řádků dokonce vítr třikrát porazil stojící kufr, a tak není divu, že kdekdo už dopředu maluje čerta na zeď a mluví o mořské nemoc i. Koneckonců, děti vzpomínají, že ji tehdy měly taky. Ale lidé z přístavu nám řekli, že vítr bude vát dobrým směrem, takže budeme spát jako mimina.
Tak uvidíme. Každopádně nás zítra čeká Anglie – a v Londýně Nicholas Winton.
A ještě něco: při čekání na loď jsme viděli hraný dokument Mateje Mináče o Wintonových dětech. Bylo to silné a byly slzy.
Den čtvrtý
Vzkazy a pocity
Dnes, kdy vlak dojel do Londýna, kde na něj čekal Nicholas Winton, jsme chtěli vědět, co si „děti“ o něm myslí a co by mu vzkázaly.
„Chci ti říct, že jsi úžasný člověk a máš úžasný smysl pro humor. Moc bych si přála, aby to, co jsi udělal, oslovilo mladou generaci. Měli by vědět, že člověk vždycky může udělat něco pro druhé, jako jsi to udělal ty.“
Milena Grenfell-Bainesová
„Dal jsi mi 70 let života navíc. Jinak bych skončila v Osvětimi jako moje rodina z Plzně a protože mám dvě děti a dvě vnoučata, tak tím, že jsi zachránil mne, jsi zachránil i je.“
Ruth Ofnerová
„Člověk má někdy dobré nápady a někdy špatné, ale ten váš nápad tehdy byl fantastický. Uvědomoval jste si, co by se mohlo stát. Viděl jste do budoucna. Zachránil jste na 700 dětí. Za to se nedá dostatečně poděkovat.“
Miro Fuchs
Den čtvrtý – a poslední
Čekal tam. V noci jsme přepluli moře (nikdo neměl mořskou nemoc, která děti v roce 1939 často trápila) a když jsme v Londýně vystoupili z vlaku na stejném nádraží jako tehdy, Nicholas Winton tam opět byl.
„Nicku,“ vykřikl někdo. Vtom začala mediální smršť. Na necelých třicet Wintonových dětí čekala přesila více než dvou set novinářů a dvaceti televizních štábů. Děti kráčely proti palebné četě kamer a hlavním objektivů.
Zpráva o tom, že poslední vlak Nicholase Wintona právě přijel, se stala důležitou a letěla do celého světa. Zatímco „děti“ čekaly v řadě, aby se mohly pozdravit se svým Nickym, mediální obklíčení se snažilo zvládnout snad deset policistů. Uprostřed toho všeho děti objímaly svého zachránce, dávaly mu květiny. Děkovaly mu za svůj život. Měly za sebou 1251 kilometrů dlouhou cestu napříč Evropou jako před sedmdesáti lety, když prchaly před plynovými komorami. Také poslední část cesty byla krásná: lidé kolem trati mávali, zdálo se, že celá Anglie ví, že vlak s dětmi znovu přijíždí.
Ti, kdo to všechno přes rok připravovali, prožívali poslední nervy: „Autobusy jsou už v Londýně přistaveny? A jsou to ty dobové dvoupatráky? A rychle se zeptej holek, jak jsou vyřešeny kufry pro ty, kdo zůstanou v Londýně...“ „Je jediná věc, kterou ti všichni můžeme říct,“ pronesla pak za všechny Eva Paddocková, rozená Fleischmannová. „Díky za všechno. Za naše životy. Za to, že jsi nás zachránil.“ Nicholas Winton, který před válkou dostal ze spárů nacistů skoro sedm set židovských dětí a letos oslavil stovku, nasadil svůj suchý humor, když si vzal mikrofon a do vší té vřavy řekl: „Dneska je to snad horší než před sedmdesáti lety.“ Všichni se smáli, ale tehdy tytéž „děti“ seděly vyděšené na svých kufřících, čísla na krku, a čekaly, až si je vyzvednou noví rodiče.
Představují životy, které se nemusely odehrát. Teď však mají někdejší děti své vlastní rodiny, a tak již Wintonova „rodina“ čítá na pět tisíc duší. „Pan Winton nezachránil jen nás,“ řekla před časem Zuzana Marešová, která se dostala do Anglie předposledním vlakem. „Umožnil narození tisíců našich potomků a mezi nimi se najde mnoho takových, kteří pomohou dalším dětem v nouzi. Je to nekonečná řada dominových kamínků dobra a pan Winton je tím prstem, který uvedl do pohybu první z jich.“ Zbyněk Honys z Českých drah, který projekt vymyslel, mezi řečí potvrdil, že tenhle řetězec funguje: jeho těžce nemocného syna pomáhal vrátit do života lékař - vnuk Evy Krušinové, kterou kdysi zachránil Winton.
Pak už jen vlak naposledy zahoukal a prázdný odjel. „Byla to nejdůležitější cesta mého života,“ řekla lady Milena Grenfell-Bainesová. „Tedy hned po té první.“ Potom ještě všichni přejeli na historickými doubledeckery, červenými dvoupatrovými autobusy, na českou ambasádu, aby si ještě v klidu popovídali. A v podvečer se znovu objali a vyrazili domů. Cesta vlakem po sedmdesáti letem skončila, ale poselství, které měla ve štítu, inspirace dobrem, pokračuje.
