Všichni

05.09.2009 | organizátor

Vzkaz:

Den čtvrtý – a poslední Čekal tam. V noci jsme přepluli moře (nikdo neměl mořskou nemoc, která děti v roce 1939 často trápila) a když jsme v Londýně vystoupili z vlaku na stejném nádraží jako tehdy, Nicholas Winton tam opět byl. „Nicku,“ vykřikl někdo. Vtom začala mediální smršť. Na necelých třicet Wintonových dětí čekala přesila více než dvou set novinářů a dvaceti televizních štábů. Děti kráčely proti palebné četě kamer a hlavním objektivů. Zpráva o tom, že poslední vlak Nicholase Wintona právě přijel, se stala důležitou a letěla do celého světa. Zatímco „děti“ čekaly v řadě, aby se mohly pozdravit se svým Nickym, mediální obklíčení se snažilo zvládnout snad deset policistů. Uprostřed toho všeho děti objímaly svého zachránce, dávaly mu květiny. Děkovaly mu za svůj život. Měly za sebou 1251 kilometrů dlouhou cestu napříč Evropou jako před sedmdesáti lety, když prchaly před plynovými komorami. Také poslední část cesty byla krásná: lidé kolem trati mávali, zdálo se, že celá Anglie ví, že vlak s dětmi znovu přijíždí. Ti, kdo to všechno přes rok připravovali, prožívali poslední nervy: „Autobusy jsou už v Londýně přistaveny? A jsou to ty dobové dvoupatráky? A rychle se zeptej holek, jak jsou vyřešeny kufry pro ty, kdo zůstanou v Londýně...“ „Je jediná věc, kterou ti všichni můžeme říct,“ pronesla pak za všechny Eva Paddocková, rozená Fleischmannová. „Díky za všechno. Za naše životy. Za to, že jsi nás zachránil.“ Nicholas Winton, který před válkou dostal ze spárů nacistů skoro sedm set židovských dětí a letos oslavil stovku, nasadil svůj suchý humor, když si vzal mikrofon a do vší té vřavy řekl: „Dneska je to snad horší než před sedmdesáti lety.“ Všichni se smáli, ale tehdy tytéž „děti“ seděly vyděšené na svých kufřících, čísla na krku, a čekaly, až si je vyzvednou noví rodiče. Představují životy, které se nemusely odehrát. Teď však mají někdejší děti své vlastní rodiny, a tak již Wintonova „rodina“ čítá na pět tisíc duší. „Pan Winton nezachránil jen nás,“ řekla před časem Zuzana Marešová, která se dostala do Anglie předposledním vlakem. „Umožnil narození tisíců našich potomků a mezi nimi se najde mnoho takových, kteří pomohou dalším dětem v nouzi. Je to nekonečná řada dominových kamínků dobra a pan Winton je tím prstem, který uvedl do pohybu první z jich.“ Zbyněk Honys z Českých drah, který projekt vymyslel, mezi řečí potvrdil, že tenhle řetězec funguje: jeho těžce nemocného syna pomáhal vrátit do života lékař - vnuk Evy Krušinové, kterou kdysi zachránil Winton. Pak už jen vlak naposledy zahoukal a prázdný odjel. „Byla to nejdůležitější cesta mého života,“ řekla lady Milena Grenfell-Bainesová. „Tedy hned po té první.“ Potom ještě všichni přejeli na historickými doubledeckery, červenými dvoupatrovými autobusy, na českou ambasádu, aby si ještě v klidu popovídali. A v podvečer se znovu objali a vyrazili domů. Cesta vlakem po sedmdesáti letem skončila, ale poselství, které měla ve štítu, inspirace dobrem, pokračuje.